Ředitelé školy od roku 1874

Ing. Josef Hübner 1874 - 1919
JUDr. a Dr. mont. Miroslav Rybák 1919 - 1921
Ing. Karel Šváb 1921 - 1939
Ing. Vojtěch Sládeček 1939 - 1941
Dipl. Ing. Franz Schneider 1941 - 1945
Ing. Vojtěch Sládeček 1945 - 1946
Ing. Antonín Špaček 1946 - 1952
Josef Škuta 1952 - 1954
Ing. Vladimír Vančura 1954 - 1970
Ing. Zdeněk Pečka 1970 - 1987
Ing. Miroslav Lenart 1987 - 1990
Ing. Jindřich Kotala 1990 - 1992
Ing. Dušan Pauček 1992 - 30. 4. 2000
PaedDr. Lenka Pavelková 1.5.2000 - 31. 7.2000
RNDr. Vladimír Maňas 1.8.2000 - 31. 8. 2008
Ing. Jaroslav Král od 1.9.2008

Střední průmyslová škola dnes

Škola je orientována na výuku oborů vzdělání, jejichž absolventi nacházejí velmi dobré uplatnění v dalším vzdělávání na vysokých školách a na trhu práce, na kterém jsou v současnosti techničtí odborníci žádání, a to v oblastech elektrotechniky a elektroniky, informačních a komunikačních technologií a informačních systémů.

V současné době se na zde studuje denní formou ve dvoui čtyřletých oborech, které poskytují stšední vzdělání s maturitní zkouškou:

  • Informační technologie
  • Eelktrotechnika 

V obou oborech je kromě všeobecně vzdělávacích předmětů (Český jazyk a literatura, Anglický jazyk, Občanská nauka, Dějepis, Chemie a ekologie, Matematika, Fyzika a Tělesná výchova) zařazena i výuka základních odborných předmětů (např. Informační a komunikační technologie, Technické kreslení, Elektrotechnika, Ekonomika a Praxe) a předmětů, kterými se obory od sebe liší, čili předmětů profilových. Tyto předměty, které jsou uvedeny u jednotlivých  oborů, jsou většinou maturitními předměty a tvoří znalostní profil absolventa dané specializace.

V průběhu studia se žáci seznamují s aplikací počítačů při řešení jednotlivých úkolů, přičemž počítač slouží jako jeden z nástrojů k dosažení vytčeného technického cíle.

Odborné zaměření školy i její technické vybavení vyžaduje, v rámci uchování provozuschopnosti, nemalé finanční náklady na údržbu a funkční komletaci technických prostředků výuky.

Vývoj a rozvoj školy na přelomu 2.tisíciletí

80. léta, především období kolem roku 1990, byla ve znamení těžebního útlumu na ostravských šachtách. Tato skutečnost se projevila snížením zájmu o studium hornických oborů na škole, a proto tehdy nový ředitel školy Ing. Jindřich Kotala s kolektivem pedagogů požádali ministerstvo školství o schválení výuky v nových studijních oborech od šk.r. 1991/92, a to:

Výpočetní technika
tento obor byl povolen jako experimentální, byl zaměřen na zvládnutí základního programového vybavení, aplikačního programového vybavení a programovací jazyky – tedy na software
Elektronické počítačové systémy
zaměření na technické vybavení počítačů, elektronických zařízení a automatizaci – tedy na hardware
Geodézie
příprava studentů pro činnost středních technickohospodářských pracovníků v oblasti zeměměřictví pro investiční výstavbu.

Otevřením nových studijních oborů se tedy zájem o studium opět zvýšil, ale začal se postupně vytrácet studijní obor Hornictví a hornická geologie. Ředitelství školy se rozhodlo změnit název školy na Střední průmyslovou školu, protože hornické obory se od školního roku 1991/92 pro naprostý nedostatek zájmu pracovníků dolů a jejich vedení i rodičovské veřejnosti neotevíraly. Škola je však nadále připravena v případě zájmu tento obor opět otevřít.

V roce 1992 nastoupil na základě konkurzního řízení do funkce ředitele školy Ing. Dušan Pauček a s jeho příchodem se otevřela nová kapitola střední průmyslové školy.

Po déle trvajících pohovorech, návrzích a doporučeních došlo k delimitaci Střední průmyslové školy elektrotechnické z Ostravy-Poruby. Studijní obory Elektronické počítačové systémy, Strojírenství, Geodézie a experimentální obor Výpočetní technika byly rozšířeny o studijní obor Zařízení silnoproudé elektrotechniky (tento obor se zde vyučoval i dříve, ale v menší míře) a pomaturitní obor Aplikace osobních počítačů, ve šk.r. 1993/94 se zde rovněž otevřel studijní obor Slaboproudá elektrotechnika a o rok později obor Automatizační technika. Početní stav žáků i učitelů se zdvojnásobil a vznikla potřeba nových učeben, pracoven a dílen pro potřeby výuky nových oborů. Proběhla rozsáhlá rekonstrukce, kterou si vynutila i zastaralá elektroinstalace, časté poruchy na vytápění školy a rovněž k ní přispěly i zápisy revizních zpráv o celkovém stavu budovy. Rozšířil se počet učeben, v suterénu školy se vybudovaly dílny a šatny. V roce 1993 byl škole vrácen také domov mládeže a došlo k celkové reorganizaci – v bývalých místnostech ředitelství školy vznikly učebny a ředitelství se přemístilo na domov mládeže, kde byly vybudovány také odborné učebny pro výuku výpočetní techniky a jazyků. Pro nedostatek zájmu o ubytování byl v roce 1995 domov mládeže zrušen, ubytovací prostory byly upraveny na prostory kancelářské a další odborné učebny.

Škola se už v roce 1991 zapojila do projektu „Comenius“ a byla vybavena kvalitní výpočetní technikou, která se stále inovuje a doplňuje. Kromě odborných učeben pro výpočetní techniku byly vybudovány laboratoře pro elektrotechnická a elektronická měření, odborné učebny pro zámečnickou a elektrotechnickou praxi, učebna pro praktickou výuku elektronických počítačových systémů, odborná učebna pro základy elektrotechniky s vnitřním televizním okruhem a nově vybudovaná učebna pro měření z automatizace.

Vyučovací a výchovná práce Střední průmyslové školy hornické 1954 - 1990

V důsledku převodu školy pod státní správu odešlo 9 stálých učitelů. Z bývalých zaměstnanců OKD působících na původní podnikové škole zůstali nadále ve školských službách a působností na průmyslové škole hornické v Ostravě Ing. Vladimír Vančura, prof. Antonín Macháň a JUC. Pavel Matušek.

Počátkem července 1954 byl do funkce ředitele školy jmenován Ing. Vladimír Vančura, učitel elektrotechnických předmětů, do funkce zástupce ředitele prof. Alois Friedrich, učitel mineralogie a geologie, a od roku 1961 byl jmenován druhým zástupcem ředitele Ing. Antonín Škrobálek, učitel matematiky.

Úkoly, před nimiž škola stála již dříve, se ještě umocnily odchodem odborníků, a proto je třeba vzpomenout úsilí, s jakým tehdejší nové vedení překonávalo a nakonec překonalo potíže vzniklé reorganizací školy i v oblasti výuky.

Stará zchátralá školní budova již nestačila svou kapacitou, ba ani vybavením. Přístavba školy, adaptace staré budovy a výstavba žákovského domova nestrpěla dalšího prodlení, a proto po poměrně krátkých organizačních a projekčních přípravách byla již v září 1954 zahájena přístavba nových učeben a stavba žákovského domova. Přístavba i domov mládeže byly kolaudovány 21. 10. 1957. Vyučování v nově zřízených učebnách bylo zahájeno 4. 12. 1957 a současně byl předán do používání i nový domov mládeže pro 240 žáků. Adaptace staré – historické budovy, byla ukončena 31. 8. 1959. Celý objekt po úpravě fasád a okolí školy začal sloužit plně svému účelu v roce 1961. Tak tvořila škola a domov mládeže souvislý objekt ve tvaru I po délce celé Hrabákovy ulice. Hlavní vchod do školy byl z Kratochvílovy ulice, přístavba nových učeben podél Hrabákovy ulice a vstup do domova mládeže z Matiční ulice. Celý komplex je umístěn na břehu řeky Ostravice, v klidném a pěkném místě ve středu města.

Období přístavby školy je možné bez nadsázky nazvat kritickým. Na konci školního roku 955/56 studovalo ve škole 523 žáků denního studia, 24 žáků 2letého studia a 37 žáků večerního studia. Vyučovalo se v 21 třídách. Nedostatek učeben byl tak veliký, že se vyučovalo na 3 směny, (tělesná výchova ve čtyřech cizích tělocvičnách). Učitelský sbor měl na konci školního roku 1955/56 23 stálých a 43 externích učitelů. Příliš mnoho externích sil a časté suplování ztěžovalo pravidelnou výchovnou práci, neboť mnozí z externích učitelů pomíjeli výchovnou práci a zaměřovali se pouze na odbornou stránku vyučování. Ani odstup času nemůže vymazat obdiv nad úsilím, s jakým mohly být zvládnuty tyto podmínky.

Počet důlních provozů v ostravsko-karvinském revíru se rozrůstal a s ním i potřeba nových středně technických kádrů. Průmyslová škola hornická a od školního roku 1960/61 Střední průmyslová škola hornická v Ostravě byla jediným zdrojem, který tyto kádry mohl vychovat a revíru poskytnout. V březnu 1955 bylo také založeno Sdružení rodičů a přátel školy, čímž byly položeny základy k usměrnění výchovné spolupráce školy s rodiči. V průběhu let 1950 – 1960 dochází k zavádění nových forem studia i nových specializovaných oborů. Doba dvouletého studia, která trvala bezmála 80 let, zaniká. Téměř ze všech forem studia i nově zavedených oborů vycházejí absolventi s maturitou, schopni ihned pokračovat ve studiu na vysokých školách.

Od školního roku 1949/50 se postupně zavádí tříleté až čtyřleté studium oboru „Dobývání uhelných ložisek, v dalších letech nové obory – „Důlní elektromechanika a mechanizace“, „Geologický průzkum“ (1953/54), „Výstavba dolů“ (1954/55). Od 1. 9. 1954 se otevírá večerní studium. Jelikož důlní pracovní prostředí i požadavky na pracovní a provozní zkušenosti kladené na důlní středně technické kádry byly specifické a v porovnání s ostatními, zejména povrchovými provozy, značně odlišné, nedávalo čtyřleté studium pro nevyučené patnáctileté chlapce pozitivní výsledky. Studium se proto rozšiřuje o předmět praktický výcvik /1952/53), později se ale tento typ studia ruší a zavádí se tříleté studium pro vyučené uchazeče /1962/63). Na žádost oborového ředitelství OKD byl otevřen obor „Důlní měřičství“ (1963/64) a následně obor „Úprava užitkových nerostů“ (1064/65). Ve školním roce 1968/69 byly otevřeny dva nové obory – „Zařízení silnoproudé elektrotechniky“ a „Strojírenství“. I večerní studium při zaměstnání, které bylo zavedeno na škole od 1. 9. 1954, prošlo několikerou přestavbou. Původně se toto studium dělilo na nižší odborné, trvající 2 roky, s možností tříleté nástavby končící maturitou. Nižší odborné studium bylo prodlouženo na 3 roky, s možnou dvouletou nástavbou. Vedle této formy studia se studovalo i dálkově; pro přijetí ke studiu se vyžadovala alespoň dvouletá praxe v oboru. Příchod nevyučených patnáctiletých studentů, zavedení předmětu praktický výcvik a nebývalý rozvoj důlních mechanismů v dolech OKD si vynutil zřízení školního mechanizačního střediska. Je zřizováno již v roce 1957 za významné pomoci OKD na bývalém dole Jan Maria. Po uzavření tohoto dolu přechází celý areál povrchových objektů pod správu SPŠ hornické v Ostravě. Původní mechanizační středisko, které bylo postaveno na dřevišti jako lehká hala, bylo přemístěno do adaptované závodní dílny. Rozsáhlá rekonstrukce správní budovy dolu umožnila její úplné využití pro učebny, laboratoře a provozní místnosti. Zde je třeba vzpomenout učitele praktického vyučování, později vedoucího mechanizačního střediska školy Bořivoje Rampíra, který se největší měrou podílel na realizaci výstavby a vybavování mechanizmy a stroji, které škola získala od šachet OKD.Do těchto let spadá také navázání nové intenzívní spolupráce s oborovým ředitelstvím OKD i dalšími podniky revíru.

Od roku 1970 je tato spolupráce zakotvena v každém roce se obnovující Dohodě o spolupráci SPŠ hornické s oborovým ředitelstvím OKD v Ostravě. Zde je nutno zdůraznit, že finanční dotace poskytované OŘ OKD na elektrotechnické, strojnické a hornické laboratoře i mechanizační středisko byly pro školu rozhodující.

Do šedesátých let spadá také výstavba velmi důležitého objektu - tělocvičny. Původní škola neměla v učebním plánu předmět tělesná výchova, nepostrádala tudíž po celých 80 let prostory, ve kterých by se tomuto předmětu vyučovalo. Reorganizací studia se staly takové prostory pro školu nezbytné - tělocvik se učil ve čtyřech cizích tělocvičnách. Tento stav se stával vzrůstem počtu tříd neudržitelným a bylo jej třeba neodkladně řešit. V letech 1964-67 byla u Čapkovy sokolovny přistavěna sportovní hala školy. I v tomto případě byla významná organizační i finanční pomoc OŘ OKD evidentní. Od školního roku 1967/68 začala sportovní hala sloužit nejen žákům SPŠ hornické, ale také TJ Baník Ostrava. Poněvadž svými parametry vyhovuje mezinárodním normám (rozměry hřišť), je využívána i pro mezistátní utkání v sálových sportech. Výstavbou sportovní haly skončilo rozšiřování výchovných a výukových prostor školy.

Reminiscence poválečných let školy by nebyla úplná, kdyby se nevzpomnělo na kulturní a pracovní činnosti učitelů a žáků školy. Ve škole působil učitel češtiny, spisovatel Jan Rohel, známý svými hornickými povídkami a styky s umělci žijícími na Ostravsku. Jeho zásluhou se v aule školy pořádaly besedy s umělci, byla zde vystavována díla Valentina Držkoviče i Jožky Šrámka. Jeho zásluhou bylo navázáno i dopisování s básníkem Petrem Bezručem. Na škole bylo založeno několik souborů malých divadelních forem, které vedli a režírovali sami žáci – m.j. Buka, Batík a F. Kvarda, a pantomimická skupina, vedená žákem Kabzanem. Soubory předváděly výsledky své práce nejen žákům školy, ale i žákům jiných ostravských škol.

Pracovní iniciativa byla a zůstala pro žáky školy samozřejmostí. Tisíce odpracovaných směn se dají dnes již těžko vyčíslit. Žáci podle svých profesí pracovali na šachtách OKD, především v období hlavních prázdnin, a ve škole vyráběli učební pomůcky, které se používaly při výuce odborných předmětů.

Horní škola v Ostravě byla první školou tohoto druhu, založenou v naší zemi, dávající širší vzdělání v oboru uhelného hornictví. Atributivní význam školy v ostravsko-karvinském revíru byl dán skutečností, že téměř všechny technické kádry do doby minulé i současné, působící na dolech OKD, prošly touto školou, a také tím, že na této škole začínalo svá studia mnoho vynikajících odborníků.

Žáci školy se neuplatňovali úspěšně jen v zaměstnání, ale byli velmi aktivní i v tělesné výchově a sportu. Je známo, že škola byla jedním z deseti středisek nácviku hromadných vystoupení pro spartakiádní tělovýchovné slavnosti. Po postavení vlastní tělocvičny se dostává do povědomí i jako centrum sportovního dění středních škol v Ostravě. Každoročně se pořádá turnaj v odbíjené u příležitosti 17. listopadu, tj. ke Dni studentstva, družstvo školy a vůbec celá škola je rovněž baštou sálové kopané. Reprezentační družstva školy se účastní soutěží středoškolských her. Pravidelně jsou organizovány lyžařské výcvikové kurzy a letní sportovně turistické kurzy. Mnoho našich žáků dosáhlo sportovního mistrovství a někteří se objevili v reprezentačních družstvech naší republiky – Láďa Ševčík, bývalý hokejový brankář ZKL Brno a reprezentant, Jan Soukup – rovněž hokejový reprezentant a v současné době úspěšný trenér, František Votápek – bývalý reprezentant v zápase ř.ř., Mikuláš Malina – reprezentant v judo, dále košíkáři - Janků, Burian, Bednařík, Šplíchal, odbíjenkáři – Gurka, Bednařík, Tomis, Strakoš, hráči kopané – Mokrohajský, Rygel, Večerek, Duhan, Doležal a celá řada jmen v mnoha jiných sportech.

V této souvislosti musíme vzpomenout učitele tělesné výchovy naší školy – prof. Vlastimila Horáka, prof. Jana Kozáka, prof. Zdenka Beneše, prof. Luboše Čecha, prof. Čestmíra Sedliského, kteří i za nepříznivých podmínek (než se dostavěla sportovní hala školy) aktivizovali žáky školy v tělesné výchově.

Každý stát předpokládá růst podílu mechanizace a automatizace ve výrobním procesu. Jednou z hlavních podmínek tohoto růstu je příprava technických kádrů v odpovídajících podmínkách. Využití výkonných důlních strojů a zařízení a nepřetržitý chod procesu dobývání a dopravy vyžadují dokonalou organizaci výroby, přesnou kontrolu a rychlý zásah. To klade vysoké nároky nejen na hluboké teoretické znalosti technických pracovníků z oblasti elektrotechniky, báňského strojírenství a hornictví, ale i praktické zkušenosti z provozu, obsluhy a údržby důlních mechanizmů. Proto se zrodila v roce 1956 myšlenka vybudovat při SPŠ hornické Ostravě celostátní mechanizační středisko, které by sloužilo žákům všech průmyslovek k praktickému výcviku v obsluze a údržbě nejdůležitějších důlních mechanizmů. Tato myšlenka se ukázala velmi dobrou. Bylo nalezeno vhodné středisko, a to prostory dolu Jan Maria, kde již probíhal důlní praktický výcvik. S vlastní výstavbou mechanizačního střediska bylo započato na jaře 1958. Bylo nutno nejprve přestěhovat zařízení stávajících dílen, vybudovat kanalizaci, zajistit zdroj pitné vody atd. Při provádění těchto prací odvedli veliký kus práce žáci naší školy a učitelé praktického vyučování. Bez jejich obětavé práce by nemohlo být středisko nikdy dobudováno. V průběhu školního roku 1958/59 se v mechanizačním středisku objevily první stroje, které byly jako zastaralé a nefunkční darovány škole šachtami. Nesmírnou pílí vedoucího střediska Bořivoje Rampíra, všech učitelů praktického výcviku a v neposlední řadě i osobními kontakty ředitele školy byly sehnány náhradní díly a v průběhu hodin praxe, o sobotách a nedělích byly důlní mechanizmy demontovány, vadné díly vyměněny a stroje uvedeny do provozu. 1. září 1959 byl zahájen normální provoz. Vybavení mechanizačního střediska se stále doplňovalo o další stroje a zařízení, která byla v běžném provozu na dolech našeho revíru.

70. léta se však podepsala na praktickém provozu školy neblaze. Souvislé pětileté studium končí, na školu se začínají přijímat vyučení žáci – stipendisté šachet, které spoléhaly na jejich pomoc v rámci praktické výuky; dochází k redukci učiva praktického výcviku a mechanizační středisko je čím dál více ztrátové. V roce 1975 ředitel školy Ing. Zdeněk Pečka nabídl středisko Závodu automatizace a mechanizace OKR, které je bezplatným převodem získalo. Provádění praktického výcviku se přeneslo na mateřské závody studentů – stipendistů.

80 let podnikové horní školy 1874 – 1954

Do roku 1830 byly důlní podniky většinou majetkem místních velkostatkářů. Administrativu a vrchní dozor na dolech obstarával některý z „panských“ hospodářských úředníků.

Tehdy bylo zařízení závodů a dolů jednoduché, rozsah těžby malý a technický dozor nad hornickými pracemi primitivní. Teprve od roku 1847 začínali řídit doly techničtí úředníci s určitými technickými základy odborného vzdělání. Byli to zkušení důlní dozorci, kteří přicházeli do našeho uhelného revíru ze starších oblastí hornického průmyslu z Čech, Moravy a Horního Slezska.

V té době byli vysíláni z Ostravska někteří horníci na Horní školu v Příbrami, aby tam dosáhli vzdělání pro dozorčí službu v dole. První důlní dozorci se vyznačovali horlivostí ve službě a zejména oddaností těžařům, chyběl jim však technický rozhled a některým i soudnost.

Po řadě výbuchů v dolech v šedesátých letech minulého století vyžadovalo tehdejší ministerstvo orby a olomoucké báňské hejtmanství lepší odborné vzdělání důlních dozorců a založení horní školy na Ostravsku. V téže době po výstavbě nové dráhy, tj. tehdejší Severní dráhy Ferdinandovy, byly již podmínky pro vývoz ostravsko-karvinského uhlí do oblastí tehdejšího Rakousko-Uherska, a tak s rozvojem hutnictví pomalu rostla i těžba uhlí.

Zástupci těžařů proto začínají jednat o zřízení horní školy, která měla sloužit i sousedním kamenouhelným revírům. Jednání s těžaři revíru haličského a revíru rosického nebyla úspěšná, protože se těžaři ostravsko-karvinského revíru rozhodli zařídit horní školu jen pro svoji oblast. Z Čech byl povolán podnikavý český odborník, těžař Hynek Vondráček, který s několika techniky, rovněž z Čech, měl za úkol řešit zastaralé a nevyhovující poměry v důlních podnicích ostravsko-karvinského revíru. Hynek Vondráček také sestavil za součinnosti olomouckého báňského hejtmanství.

Stanovy příští horní školy, které byly potvrzeny tehdejším ministerstvem orby dne 26. června 1870. K zahájení vyučování však došlo pro nedostatek schopných učitelů až 25. září roku 1874 v nouzových nevyhovujících místnostech v Ostravě na Nádražní třídě, v domě č. 535 (v blízkosti Komerční banky). Prvním ředitelem horní školy byl jmenován báňský inženýr Josef Hübner, předtím učitel na horní škole v Báňské Štiavnici. Prvními učiteli od založení školy byli:
Ing. Josef Hübner, Ing. Karel Čížek, Ing. Václav Polívka a Ing. Václav Červinka.
Byli to dobří odborníci a působili na škole řadu let.

Učební osnova, podle které se vyučovalo, byla velmi jednoduchá. Škola byla jednotřídní a školení probíhalo 2 roky. Do prvního ročníku nastoupilo 24 žáků. Vyučovalo se 8 měsíců v roce denně od 8 do 10 hodin dopoledne, kromě nedělí a svátků; žáci přitom denně pracovali odpoledne na dolech. Vyučovacími předměty byly:
v I. ročníku - počty a měřictví, rýsování, geologie, obecné strojírenství,
ve II. ročníku - hornictví a hornopolicejní předpisy, základy důlního měřictví, kreslení a čtení důlních map, hornické strojnictví.

Od školního roku 1897/98 byla jednotřídní horní škola rozšířena na výuku ve dvou třídách, vyučovalo se současně v I. a II. ročníku, v každé třídě po 35 žácích. Tehdy se dohled na doly začal zpřesňovat, Horní úřad byl přemístěn z Olomouce do Ostravy, byly vydány hornopolicejní nové předpisy a prosazovala se zásada, aby definitivními důlními dozorci byli jen absolventi horní školy. Vyučování ve II. ročníku bylo ukončeno závěrečnou zkouškou za přítomnosti zástupce báňského hejtmanství a vykazovalo vždy velmi dobré výsledky. Toho si všimlo i ministerstvo ve Vídni a na návrh báňského hejtmanství vyslovilo škole uznání.

K další změně v organizaci chodu školy došlo počátkem školního roku 1909/10. Tehdy byla dokončena výstavba nízkokolejní elektrické dráhy z Ostravy do Karviné. Učitelský sbor, po zkušenostech z výuky střídající se s pracovním zapojením žáků na šachtách,proto navrhuje obdenní vyučování od 8 do 12 hodin. Ve volné době žáci konali své směny na závodech.

V roce 1912 byla postavena nová dvoupatrová budova Horní školy v Ostravě na břehu řeky Ostravice (dnešní „stará“ budova na Kratochvílově ulici). Původně bylo škole vyhrazeno jen přízemí a první patro. Ve druhém patře byly místnosti tzv. „Ředitelské konference OKR“ a „Hornicko-hutnického spolku v Ostravě“. V suterénu budovy byla umístěna tiskárna ředitelské konference OKR a zkušebna lan. Ve škole, tj. v přízemí a prvním patře bylo 6 učeben, kreslírna, sborovna, 5 kanceláří a kabinetů, 2 místnosti pro sbírky fyziky, 1 místnost pro mineralogické sbírky a skladiště. Ve druhém patře byl 1 přednáškový sál s možností projekce, který byl propůjčován podle potřeby různým vědeckým, kulturním a jiným spolkům pro schůzovní nebo osvětovou činnost. Školní budova včetně vybavení školními pomůckami si tehdy vyžádala náklady ve výši asi 362.000,- korun.. Byla postavena z iniciativy tehdejšího „Spolku horní školy v Ostravě“. Věcné náklady a platy učitelů a zaměstnanců hradil spolek z příspěvků, rozvržených podle stanov na jeho zakládající členy.

Rok na to však vypukla 1. světová válka a vojenská správa zabrala novou budovu školy a zřídila v ní lazaret. Teprve po velkých reklamacích se vojáci spokojili s 2. patrem, kde zřídili i operační sál pro frontové vojáky. Suterénní místnost pod schodištěm sloužila jako márnice. Tento stav trval po celou dobu 1. světové války. Po ní, v prostorách 2. poschodí, sídlila francouzsko-japonsko-italská demarkační komise, která měla za úkol vytýčit státní hranice ČSR a Polska na Těšínsku.

Po první světové válce se od školního roku 1919/20 vyučovalo na horní škole denně od 8 do 12 , někdy až do 14 hodin, a to po 10 měsíců v roce. Žáci prvního a druhého ročníku byli osvobozeni od důlní práce a pracovali povinně na dolech jen o hlavních prázdninách. Žáci, kteří se ucházeli o studium na horní škole, byli doporučeni těžaři, konali přijímací zkoušky a podle výsledků byli přijati buď do přípravky nebo do prvního ročníku. Jako předběžné vzdělání se u uchazečů do přípravky požadovalo alespoň Střední obecná škola.

V dalších letech až do roku 1938 dávala horní škola pravidelně potřebný počet absolventů ostravsko-karvinským dolů. Struktura studia ani organizace vyučování se nezměnila.

Vývoj školy byl hrubě narušen po mnichovské zradě a po 15.březnu 1939. V době okupace byla horní škola germanizována, vyučovalo se jen německy, takže sotva jedna třetina žáků školy rozuměla německému výkladu. Český ředitel školy Ing. Vojtěch Sládeček byl suspendován a na jeho místo byl dosazen němec Schneider. Do školy byli povoláni němečtí učitelé, kteří však neměli odbornou kvalifikaci. Čeští učitelé se tajně scházeli se svými žáky. Překládali žákům nesrozumitelné německé výrazy, vysvětlovali nejasnosti. Ke konci okupace působili ve škole již jen tři čeští učitelé – Ing. Vojtěch Sládeček, Ing. Jan Daniel a Ing. Josef Rež. Ke konci 2. světové války, kdy byla Ostrava často bombardována, dopadlo v těsné blízkosti školní budovy sedm bomb, které poškodily budovu a její zařízení. Po válce se vedení školy opět ujal poslední český ředitel před okupací Ing. Vojtěch Sládeček. Za pomoci spolupracovníků, kteří na škole zůstali, Ing. Daniela a tajemníka Aloise Pavlisky, i aktivní pomoci žáků, byla zahájena oprava silně poškozené střechy, oken a dveří, rozbitých vitrín s učebními pomůckami a jiného školního zařízení. Žákovské pracovní čety, vedené samotnými žáky a řízené žákovskou samosprávou, vykonaly v té době nezměrný kus práce. Vedení školy postupně činilo přípravy k zahájení vyučování. Místo německých učitelů nastoupili bývalí absolventi školy - Josef Rohel, Ota Ježíšek, Bohumil Rotter, Pavel Matušek. Pro předměty přírodovědné byl získán prof. Pavel Macháň, který pak na škole působil 17 let. Učební plány byly rozšířeny o nové předměty, zavedena byla povinná výuka češtiny a ruštiny, později též občanská nauka. Škola nadále zůstávala dvouletou s ukončením závěrečnou zkouškou. Školní rok byl zahájen v normálním podzimním termínu.

Provozní úkoly školy po roce 1945 nebyly malé. Všechny závody v revíru měly naprostý nedostatek školeného dozoru, protože všichni němečtí dozorci byli ze svých funkcí odvoláni. Aby tento nedostatek techniků neohrozil bezpečnost pracovníků v dolech, svolil revírní báňský úřad, že pro výkon dozoru potvrdí na přechodnou dobu tzv. „nadkopní“, kteří byli vybíráni z řad schopných havířů a ti pak byli školeni v krátkodobých kurzech. Po přezkoušení z důlních bezpečnostních předpisů před zástupcem Báňského úřadu byli pověřeni funkcí dozorců na důlních pracovištích. V pozdějších letech převzal péči o kurzy nadkopních, důlních střelců, strojvůdců důlních lokomotiv, strojníků těžních strojů, brázdičů a bezpečnostních referentů odbor výchovy kádrů při OKD.

Poválečná doba se nám dnes s odstupem času jeví jako období největšího rozkvětu podnikové horní školy. Dlouhodobá tradice a spokojenost s absolventy školy na závodech, nutnost rychlého vyškolení nových technických kádrů, kterých byl značný nedostatek, to vše bylo příčinou toho, že škola zůstala nadále dvouletá, ukončena závěrečnou zkouškou. Nedostatek studijního času nedovoloval rozšířit výuku o další předměty společenskovědní ani odborné. Žáci se zapojili do poválečného života Ostravy i na poli kulturním. Velkou iniciativu projevovala žákovská samospráva, jejímž úkolem bylo udržovat pořádek a kázeň ve škole i na pracovištích, organizovat doučovací kroužky pro žáky prospěchově slabší, napomáhat při tvorbě skript a učebních pomůcek, organizovat mimoškolní kulturní, sportovní i brigádnickou činnost žáků. Na škole byl ustaven pěvecký hudební kroužek, zřízena žákovská knihovna.

Studenti nezapomínali ani na pracovní pomoc dolům při plnění plánu těžby. Vždy pomáhali velmi obětavě těm závodům, které je o pomoc požádaly. V prvním poválečném období zorganizovali například sobotní a nedělní brigády, v rámci kterých vytěžili nad plán 30 vagónů uhlí, jež darovali Národnímu výboru v Brně pro tamní školy, na nichž se pro nedostatek uhlí nevyučovalo. V poválečném období bylo zvykem po závěrečných zkouškách druhého ročníku ukončit výuku pracovní exkurzí do jiných revírů a seznámit se tak s různými pracovními postupy a podmínkami práce na jiných dolech. Představitelé města Brna se odměnili žákům školy za jejich dar poskytnutím dvou autobusů zdarma pro uskutečnění exkurze do rosického revíru a návštěvu pamětihodností Jižní Moravy.

V roce 1949 slavila škola 75 let svého trvání. Dostalo se jí uznání za studijní výsledky od centrálního ředitele OKD a žákům byla vyplacena mimořádná prospěchová stipendia. Studijní cesta byla prodloužena na 14 dní, její účastníci projeli značnou část republiky, zhlédli zajímavé přírodní a historické památky v Čechách a na Moravě, seznámili se s podmínkami dolování lignitu v Mydlovarech, hnědého uhlí na Mostecku, černého uhlí ve Zbůchu u Plzně a těžbou kaolinu v Horní Bříze.

Na počátku školního roku 1949/50 provedlo ministerstvo školství na škole odbornou inspekci, jejímž cílem bylo prověřit možnost udělení ústavu práva veřejnosti, případně jejího převedení do státní správy. Výsledkem dlouhých jednání bylo, že škola pro své v ýjimečné poslání a dlouholetou tradici byla ponechána ve správě n. p. OKD jako výběrová podniková škola III.stupně, studium bylo prodlouženo na čtyři roky, přičemž 1. ročník byl nahrazen absolvováním základní odborné hornické školy, 4. ročník byl ukončen závěrečnou zkouškou – maturitou, opravňující ke vstupu na vysokou školu. Zároveň byl upraven název školy na „Vyšší horní škola při n. p. OKD v Ostravě“. Žáci dostávali stipendium, jež vyplácelo ředitelství OKD.

Ve čtvrtém roce osvobození Ostravy nacvičil pěvecký soubor žáků školy několik nových hornických písní a taneční skupina žáků školy za vedení prof. Zdeny Zápalové pásmo slezských tanců (skupina byla základem později utvořeného souboru Hlubina). Jejich vystoupení bylo doprovázeno původní hudbou v úpravě lidového skladatele Ant. Štefanika z Petřvaldu u Orlové. Své umění předvedli studenti při vystoupení v Lánech před představiteli vlády. V brožuře vydané ministerstvem informací a osvěty byl tehdy zveřejněn článek, který hovořil o vystoupení tanečního souboru z Ostravy.

V roce 1949 odešel ve věku 69 let na odpočinek po 36 letech působení na škole Ing. Jan Daniel. Byl výborným pedagogem a vychovatelem. Po celou dobu působení na škole byl přednostou zkušebny lan Ostravsko-karvinského spolku horní školy.

Tříleté studium, zavedené na počátku školního roku 1950/51, přispělo ke zkvalitnění vědomostí i dovedností žáků nejen v odborných předmětech, ale dovolovalo prohloubit i jejich kulturní obzor. Maturitní zkouška na úrovni ostatních průmyslových škol dala možnost mnohým žákům pokračovat ve studiu na VŠB.

V březnu 1952 náhle zemřel ve věku 70 let ředitel školy Ing. Antonín Špaček. Jeho smrt ukončila jeho pedagogickou činnost na škole, kterou miloval. Byl dobrým učitelem a upřímným přítelem žáků i členů sboru. Na jeho místo byl povolán tehdejší ředitel sociálního oddělení OKD Josef Škuta. Byl odchovancem staré horní školy, po dlouhá léta pracoval v dolech jako důlní měřič. Působil na škole do konce školního roku 1953/54, kdy odešel na zasloužený odpočinek.

Prudký rozvoj těžby v OKR i v jiných revírech, zavádění mechanizačních prostředků do důlního provozu, nedostatek kvalifikovaných techniků, to vše nutilo zvýšit počet absolventů horní školy. Vhodných vyučených mladých horníků byl však stále nedostatek. Proto od počátku školního roku 1952/53 podle rozhodnutí ministerstva školství studovalo v prvním ročníku čtyřleté průmyslové školy 107 žáků, jež byli na š kolu přijati přímo po absolvování osmileté školy. Vyučovalo se podle zvláštního upraveného učebního plánu, v němž důležité místo zaujal předmět „praktický výcvik“. Zavádí se rovněž nový obor „Důlní mechanizace a elektrifikace“, který se vedle oboru „Hlubinné dobývání uhelných ložisek“, vzhledem ke zvyšování podílu mechanizovaného dobývání uhlí, stal oborem velmi vyhledávaným. Škola v těchto letech měla okolo 500 žáků. Vyučovalo se na směny. Školní budova, kdysi tak prostorná a hostící i jiné organizace, byla najednou „těsná“. Mimoto bylo nutné řešit i otázku ubytování žáků, kteří přicházeli ke studiu z Čech, Moravy i Slovenska. Ředitelství OKD připravovalo plán přístavby nových učeben a žákovského internátu. Tyto plány však byly realizovány až po přechodu školy pod státní správu. Byl změněn i název školy na „Průmyslová škola hornická v Ostravě.

Uzavřela se jedna etapa vývoje odborné Hornické školy v Ostravě, etapa 80 let, během které bylo vyškoleno 3.028 důlních techniků pro odborný technický dohled v důlních provozech ostravsko-karvinských dolů.

Kde nás najdete

Kontakt

Střední průmyslová škola elektrotechniky a informatiky

Kratochvílova 7/1490,
702 00 Ostrava - Moravská Ostrava

  596 118 465, 596 118 466, 596 127 364
(s možností volby)

spsei@po-msk.cz

Další kontakty

Vyhledat...